Nevím.

19. ledna 2012 v 13:00 |  Výplody.
Je čtvrt na dvě a já jsem pořád ještě ve škole. Máme matematiku a počítáme nějak příklady, které mi pořád nejsou do hlavy, achjo.. Prostě nikdy nebudu tak dobrá jako Mike, který je dobrý snad ve všech předmětech, fakt ho obdivuji.
Koukám se po třídě, protože mě ty příklady prostě nebaví, neumím to a vůbec nechápu, k čemu mi to bude, přece si umím spočítat, kolik je 1 + 1. Když si představím, že ještě patnáct minut budu trčet v téhle díře.. horor.
Jinak jsem Lucinda, ale kamarádi a rodiče mi říkají Luce nebo Lucy. Ne, nesmějte se mi, já si to jméno fakt nevybírala a fakt ho nesnáším, no, co už.. Bydlím v Anglii v Londýně, vlastně jsem se v něm i narodila a teď jsem v devátem ročníku základní školy.
(Pozn.: Fakt nevím, jak to v Londýně mají se školami, tak pardon..)


,,Zvonííííííííííííííííííííííííííííí" křičím vesele, když slyším, jak se ten otravný zvuk školního zvonku rozléhá po chodbách. Ten zvuk zvonku je něčím zvláštní. Já ho nesnáším, protože ten zvuk úplně hrozně trhá uši, ale zároveň ho miluju, protože ohlašuje konec hodiny a začátek přestávky.
Když jsem vyšla ze třídy, kterou máme ve druhém patře, zamířila jsem si to hnedka ke schodům a ty jsem brala po dvou, protože jsem spěchala domů, ani na oběd jsem si nezašla, nemám zrovna dvakrát velký hlad.
V šatně bordel, ano, jako vždycky.. boty jsem našla asi po pěti minutách u koše, bundu jsem našla hnedka, ta moje hezky křiklavě oranžová bunda se nedá přehlédnout, bije hnedka do očí, ale stejně ji mám ráda, ha! Vzala jsem si svojí děsně těžkou tašku a šla jsem.
Venku je krásně, skoro jako na jaře, ale zima je děsná. Jdu okolo Billy, tak si říkám, že bych so mohla koupit nějaké pití a nějaký časopis, stejně nemám co dělat. No jo, jenže nemám peníze, achjo..
,,Tutůůůůůůůůůů"
Rána jak z děla. Na chvíli vidím, jak se na mě řítí auto a nic si už nepamatuju..

,,Kde.. kde to jsem?" začnu koktat, když vidím okolo sebe ty divní posatavy, co mají na sobě bílé pláště a různé okolo krku.
,,V nemocnici, odpoledne Tě zrazilo auto, viděl to nějaký člověk a zavolala nás" promluvila nějaká slečna, mohlo by ji být tak dvaacet pět.
,,A je to hodně vážné?" ze straachemm v hlase jsem se posadila na postel, na které jsem do teď ležela.
,,No, celkem ano, auto Ti narazilo na nohy a ty jsou úplnně bez citu, nohy budeš mít, ale bojíme se, že už nebudeš chodit."
,,Ne, to jako budu na vozíčku?"
,,Ano.."

Došlo mi, že jsem měla zůsat ve škole na oběd, kdybych tam nebyla, tak by do mě to auto nemuselo narazit, nemusela bych tu být. Kdyby, kdyby.. náhoda, už to nevrátím zpět..



Já vím, že tohle není nijak slavné, je to i trošičku smutné, že Luce přišla o nohy, ale hlavní je, že žije, tak aspoň to. Berte to tak, že jsem se nudila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama